JAK NA LÁSKU V ČASECH KORONY?

Jsou obyčejné dny a jsou dny, které nám někdy s větší intenzitou, někdy jemnější formou, zatřesou naším vnitřním světem. A někdy to může spustit obyčejný doručený balíčk......

Po 13 dnech se mi podařilo sehnat desinfekční gel. Ne, neměla jsem ho doma. Natož, abych měla v pidi bytě zásoby. Kdo mě zná, tak rozumí. A kdo ne, můj starší bratr vždy rád ochotně připomene a zasvětí. Byla jsem holčička, která ještě ve 4 letech ze země sbírala vybledlé Lentilky a ulepené rozbalené Bonpary. A šup! Rovnou do pusy. Myslím, že tenkrát pravidlo pěti sekund naše maminky neznaly. A i kdyby jo, stejně by to ta moje nestihla. Byla jsem rychlá a urputná, když přišlo na sladké. Jsou věci, které vás ani v dospělosti neopustí - myslím tím to sladké, bonbóny dnes už ze země nesbírám. Kdo ale mohl těm barvám a té sladkosti v tom věku odolat, že? Myslím, že všem muselo být nad slunce jasné, že ty vybledlé Lentilky byly OMYTÉ deštěm. Nikdo by je přeci dobrovolně nevyplivl, ne?

Teď ale zpátky k těm gelům. Prostě mi došlo, že bych si v současné situaci určitě nějaký pořídit měla. Cena 399,-Kč za jedno balení mě vůbec nezarazila. Chápu, že je to nedostatkové zboží, a naopak se mi líbí, že podnikatel prodávající mobily zaimprovizoval. Obdivuji každého, kdo našel odvahu si sám něco vybudovat. Takže jsem si říkala, že koupí tří kusů ho podpořím a zvoleným množstvím dám příležitost i jiným. Je ale něco, co zatřáslo mým vnitřním světem.

Když mi ráno přišla zpráva, že mi mezi 14-16 hod přivezou balíček, pocítila jsem takový tichý vnitřní záchvěv radosti. Prostě jsem si uvědomila, že po 4 letech v Brně mi vlastně přijde první balíček domů a já si ho můžu převzít sama. Zde buď mohutně zapracovala moje Dóza radosti a vděčnosti, do které jsem si poctivě dva roky ukládala papírové vzkazy sama pro sebe nebo fakt, že jsme od našeho prozíravého šéfa Jirky obdrželi zprávu už 12.3. s preventivními kroky, abychom pokud možno pracovali co nejvíce z domu, abychom minimalizovali riziko spojené s tím, že se nevědomky nakazíme mezi sebou (anebo nakazíme naše zákazníky) a tím by lehl celý IRESOFT. Takže možná ta 13. denní izolace udělala své. Ta radost tam prostě byla. Možná i to způsobilo, že jsem hlasitým smíchem v roušce reagovala na vtip přepravce, když mi podával balíček přes okno, protože bydlím v přízemí.

"Je potřeba se i smát v téhle době, víte?"

"Vím. A moc dobře. A jak to jde?" ptám se, protože nad jeho rouškou vidím pár hodně unavených očí.

Nejdříve si nervózně přešlápne, plachým pohledem ujistí, zda svou otázku myslím vážně, a pak se rozpovídá: "Je toho moc. Jezdíme od nevidím do nevidím. Ráno vstanu v pět a domů se dostanu až večer. Jsem už fakt unavenej. Nejsou lidi. Kolega už týden nebyl doma, spí v autě, myje se na depu. Je to tak rychlejší a víc se vyspí. Je to nekonečný!" a za tím přichází další a další příval slov.

Na to se nedá vůbec nic říct. Cítím, že mám jen udělat to, co mi jde přirozeně. Dál držet prostor, aby se kluk mohl vypovídat a trošičku si ten den ulevit. A mezitím vnímám tu křehkost a zranitelnost, která vychází z jeho hlasu, který je tlumený rouškou. A tak se po chvilce zeptám: "Co by vám nejvíce pomohlo v tuhle chvíli?

"Aby lidi nekupovali KRAVINY!! Chápete, že si někdo objedná celý zahradní set? Lavice, slunečník, židle a to všechno okolo. Vždyť to mi zabere půlku dodávky a já pak musím jezdit na vícekrát a k ostatním se dostanu třeba až večer. A domů ještě později. A pak tu jsou ještě lidi, kteří vás seřvou na první dobu, že jedete o 5 minut později. Dokonce mají ještě čas na vás podat stížnost. Já bych byl vděčný za každý milý vlídný slovo. Aby lidi byli schopní nás teď vnímat jinak. A fakt by stačilo jen hezky poděkovat. Vy jste byla do telefonu moc milá, to se pozná hned, takže jsem se sem i těšil."

Nejdříve mi hlavou proběhne dětská říkanka z dopisních obálek z letních táborů: Pane pošťák, kulte očka, dostane to prima kočka. A pak to cítím. Cítím obrovský příval emocí a teď mi i dochází, že si můžu s klidným svědomím přestat vyčítat, že jsem nebyla schopná si téměř za dva roky do bytu koupit vánoční světýlka, abych jimi teď mohla projevovat úctu rozsvíceným srdcem v okně, protože cítím, jak se mé srdce naplňuje a rozsvěcí vlídností a LÁSKA-VOSTÍ právě TADY A TEĎ vůči tomuhle unavenému klukovi. A taky mi dochází, že je oukej, že jsem nevěděla o tom tleskání ve 20:00 hod, když nemám už hezkou řádku let televizi, protože tou dobou se připojuji k online skupině, která otevírá a rozsvěcuje svá srdce pravidelně při zpívání manter a modliteb každý den. A je to tak mocné, že to cítím na celém svém těle.

A když mi to pak v noci nedá spát, zapnu počítač a začínám psát tyto řádky a nechávám volně stékat horké slzy úlevy po tváři a kapat na prostěradlo, protože mi dochází, jak jsem se někde na své cestě životem naučila to své srdce ze strachu z další bolesti zavírat. Obalila si ho pancířem, abych si ho před okolím ochránila. Nebo ho otevírala jen napůl vůči těm, kteří mi jsou nejbližší. A ptám se, kolik nás takových je? Kolik srdcí má své ochranné vrstvy? A obranné léty vytůněné mechanismy? Kdy emoci smutku a strachu měníme v agresi a v nevraživost vůči druhým? Kolegům, přátlům partnerům, dětem? Kdy jsme ze slova LÁSKA udělali něco úplně jiného? Něco hmotného a transakčního? A tím úplně zničili její pravou podstatu? Vzpomenu si na ty dvě první noci o víkendu po vyhlášení karantény, jak jsem se uprostřed noci budila hrůzou a lapala po dechu, protože jsem se nemohla nadechnout a bála se znovu usnout. A vnímám, kolik se toho ve mně za tu dobu uvolnilo - změnilo. Přijde mi to jako věčnost, ale jsou to pouhé necelé dva týdny, ve kterých ale došlo k velice podstatnému přeskládání způsobu myšlení a cítění. U mě. U ostatních. A já si už jen přeju svět, kde vlídnost a LÁSKA-VOST je v každodennosti a v každé naší buňce. Kde tu lidskost a vlídnost všichni projevujeme sami k sobě i k těm druhým kolem nás, každý boží den. Teď, tady a napořád.......

"Každý náš vědomý krok k sobě, má své místo.
Dláždí cestu těm dalším. Bez prvního není druhý.
Dávejme jim hodnotu, připomínejme si je a buďme otevření těm dalším..."

Kushi Lenka Amrita