JAK SI UDĚLAT KONKURZ NA SVÉHO ŠÉFA?

"No jo, ty jsi ale měla štěstí na šéfa!" To je častá reakce, když popisuji prostředí, ve kterém v současnosti pracuji. V naší lidské povaze bohužel je, že si občas myslíme, že ti druzí něco získají zadarmo. V dnešním světě Instagramu (instant je z anglického slova okamžitý) některým lidem nedochází, co všechno obnáší a jak dlouho trvá, jít tomu zmiňovanému štěstíčku naproti. Ráda se tedy podělím o svůj příběh. Možná to někoho inspiruje, možná se v tom někdo najde a třeba to i pomůže k nějaké změně 😊

Bylo to někdy v listopadu 2015. Devět měsíců od podání výpovědi v "Paní Doře" (o tom ale třeba až příště). Moje osobní konto se mezitím navýšilo o dva neúspěšné "podnikatelské pokusy" a moje bankovní konto řvalo hlady. Odevzdaně jsem seděla na židli u stolu v baru. Už si ani nepamatuji, co to bylo za událost. Kolem mě se bavili lidi, které jsem znala jen letmo, a já se opakovaně přistihla, že jsem myšlenkami na míle daleko. Proč jsem sem vlastně šla? Proč jsem přijala pozvání na párty, když vůbec, ale vůbec v párty náladě nejsem? Pomalu jsem se probrala z šestiproudového dálničního toku svých myšlenek a rozhodla se k odchodu. V tu chvíli si ke mně přisedla drobná usměvavá blondýnka, které neskutečně zářily oči. Celá vlastně tak nějak zářila.

"Ahoj! Já jsem Věrka."

"Andrea. Ahoj."

"Jak se máš?"

Podívám se na ni a dojde mi, že nemám energii v ten moment cokoliv předstírat: "Chceš slyšet společensky přijatelnou odpověď nebo tě to vážně zajímá?" ptám se.

Věrka se na mě zazubí a odpoví: "Mě to vážně moc zajímá."

Tak jsem se rozpovídala. Jak jsem po návratu z ciziny měla opravdu těžkou pracovní zkušenost, kde jsem přišla o všechny iluze. Zažila jsem podraz od přímé nadřízené. Že jsou principy, které prostě v pracovním prostředí nepřijmu. Že mi ty události za poslední rok vzaly de facto všechno sebevědomí, tudíž o sobě pochybuju, jestli jsem vůbec k něčemu dobrá. Kam patřím? Jsem ještě Češka? Nebyl ten můj pobyt za hranicemi spíše za trest? Těžko mi teď tady lidi rozumí. No a pak se slyším, jak se omlouvám za svůj slovní průjem a momentální utápění v sebelítosti, že to často nedělám.

Věrka sáhla do kabelky a podala mi vizitku se slovy, že musím zavolat tomuhle člověku, že to je spojka, která zná spoustu lidí. Sídlí sice v Brně, ale že často jezdí do Prahy. Prostě se s ním MUSÍM SPOJIT. Já moc poděkovala a s tím jsme se rozloučily.

Tu vizitku jsem nosila v peněžence ještě 2 měsíce, než jsem si v sobě uvědomila pár důležitých věcí a našla odvahu zavolat. Co mě k tomu vedlo?

Vnitřní nas--ní.

To je totiž můj druhý nejsilnější vnitřní motor. Ve svém okolí jsem se totiž čím dál více setkávala s nepochopením, když jsem se snažila vysvětlit, že prostě už nemůžu nastoupit do "nějaké normální práce". Prostě jsem si stála za tím, že je mi úplně fuk nějaká významná pozice, že klidně budu někomu vařit jenom kafe, ale že je pro mě důležité znát člověka, který tu firmu vede. Chci znát jeho/její motiv, hodnoty, jak přemýšlí, jak funguje. Tvrzení, že se mám vrátit nohama na zem. Ať se proberu. Že jsem idealistka. Že to tady takhle nefunguje, mě jen utvrzovalo v plánu, že si udělám konkurz na svého šéfa. Ufňukané období mě rázem přešlo. Zrodilo se silné přesvědčení, že přeci v ČR musí existovat člověk, který vede firmu hodnotově a férově.

Zavolala jsem na číslo na vizitce. A pak už to mělo rychlí spád. Proběhlo setkání s Michalem, který se mezitím stihl přestěhovat z Brna do Prahy. Myslela jsem si, že to bude další zdvořilostní půlhodinová schůzka, kde opět budu nucena lovit někde v paměti, jak vést "naučenou robotí řeč" před potenciálním zaměstnavatelem nebo někým, kdo mě bude moci doporučit. Kde padnou otázky, kde se vidím za 5 let, a já se zkroucenými palci na nohou, budu muset odpovídat tak, jak se mě kamarádka z personální agentury snažila už asi 5 měsíců bezúspěšně vycvičit. Já už ale prostě vnitřně nedokázala říkat to, co ostatní chtěli slyšet. Bude to hop a nebo trop. 

Všechno bylo ale jinak. Téměř po dvou hodinách jsem odcházela s lehkostí a obrovským úsměvem na rtech a pocitem, že jsem konečně našla exemplář, který je ze stejné planety, rozumí mé řeči, ale dokonce tvrdí, že je nás víc. Ještě ten den mě přes Facebook propojil s Jirkou Halouskem - ředitelem IRESOFTu. Michal se mi později přiznal, že se nepotkával jen tak s někým, kdo mu zavolal, aniž by ho předem znal. Ale prý už dlouho po telefonu neslyšel takovou odhodlanost a jasnost toho, co člověk opravdu chce. Spousta lidí to totiž neví.

A tak proběhla další vesmírná rovnováha. Když Brno přišlo o Michala. Někdo z Prahy se přeci musel přestěhovat do Brna 😉 Stěhování proběhlo v devíti dnech. A tady si každý musí uvědomit, že tohle se neděje mávnutím kouzelného proutku. Ani to, že uděláte dojem na https://www.jirkahalousek.cz/


Tak takhle ta "jednoduchá a rychlá" cesta za tím štěstím byla.

Já si z toho určitě něco odnesla:

  • Vyplatí se stát si za tím, čemu bytostně věříme, i když nás od toho kolikrát odrazují právě ti nejbližší.
  • Když vnitřně cítíme, že ještě na něco nedozrál čas, stůjme si zatím, i když nám hlava říká, že máme přeci jít do akce!
  • Věřím, že na nás někde čeká něco, co nás má na naší cestě životem posunout a posílit, i když si to v tu danou chvíli neumíme vůbec představit (tohle mi ale vždy dojde až s odstupem, určitě ne v tu danou chvíli, kdy se možná i tak trochu - i víc, vztekám)
  • Je důležité se naučit říkat, jak se ve skutečnosti cítíme, i když to tak navenek vůbec nevypadá
  • Být vděční za lidi, kteří nám do života vstupují


(S)mějte se krásně 😊